Cesta za pravěkým člověkem
Jdu stále po kolenou. Tmavá chodba se
přede mnou zužuje, strop klesá, chlad se zvyšuje, moje nervozita také.
Nemám strach ze tmy, ani z nízkého stropu, z chladu již vůbec ne.
Nervózní jsem proto, že jsem po dlouhé době živým člověkem, který
navštívil tuto sklaní vypuklinu v Kantabrijském pohoří. Kantabrijské
pohoří na severní straně Pyrenejského poloostrova bylo od pradávna
obýváno pravěkými lidmi.
Dnes cítím, že jsem tady jako by s
nimi. Prosoukávám se úzkým prostorem jako dávný pravěký objevitel. Ze
stropu visí krápníky, které se tvořily tisíce let. Po stěnách stékají
kapky vody a je cítit vysoká vlhkost. Pán přede mnou se najednou
zastaví. Zasvítí baterkou na určité místo na stropě a objeví se negativ
lidské ruky. Úžasné, je úplně stejná jako ta má. Všichni moderní
návštěvníci této jeskyně se zahledíme na osvětlenou část stropu. Něco se
ve mně pohne. Vždy jsem nějak tíhl k dávnověku a člověku, který se
probojovával časem ke své kultuře a modernosti. Jsem nadšen, že mezi
mnou a jím není žádný rozdíl. Jsem rád pračlověkem a rád se tak cítím,
neboť vím, že modernita nás mnohdy vykořeňuje z přirozenosti. Jen velmi nerad se
nechávám takto vykořenit, spíše se rád navracím zpět ke kořenům své
antropologické pouti. Naboť, a tím jsem si za dobu, co žiji, docela jist, někdy je potřeba člověka vytrhnout z životního
místa, aby věděl, jak žije.
Jeskyní jsme za tento pobyt prošli několik. Bylo potřeba získat správná povolení, objednat člun a přepravit se k místům zcela uzavřeným a nepřístupným. Pluli jsme na člunu přes jezera tam, kde se mezi stromovím a hustým křovím objevovaly sklaní rozsedliny. Odemykali jsme opatrně jejich mříže, které tento svět před modernitou naprosto uzavírají. Cítil jsem se tu svobodněji než kdykoli předtím. Cítil jsem úlevu od stresorů, které zůstaly dole v civilizovaném pobřeží. Cítil jsem se jako přírodnina a vlastně sama příroda, jíž jsem ještě stále součástí, nicméně zde jakoby zantelně více. Cítil jsem klid v duši a věděl jsem, že se sem ještě jednou vrátím.
Vrátil jsem se sem ještě několikrát. Prošel jsem toto antropologicky významné naleziště mnohokrát. Rád jsem se sem vracel se svými blízkými, kteří společně se mnou nasávali neobyčejnou mystickou atmosféru pravěku. Viděl jsem na osvětlených místech nejenom lidské ruce, ale také zvířata, koně, bizony, laně, viděl jsem jedny z prvních stylizovaných lidských postav. Viděl jsem nakreslený lov, který nakreslit dnes je umění, v té době to byl výkon nadlidský, a přece stvořený člověkem. Viděl jsem několik ohnišť i kultovních obětních míst. Viděl jsem sám sebe v zrcadle historické zkratky. Viděl jsem skutečnýma očima, které v této temné jeskyni viděly skrze tmu mnohem lépe a dohlédly dále, než v běžném světle všednodennosti.
Jdu stále po kolenou. Dál a dál a vím, že se nade mnou vypíná sklaní masiv. Jdu stále po kolenou a vím, že jakmile odtud vyjdu - budu se muset zase vzpřímit, budu se muset nehrbit, budu se muset stát civilizovaným mužem, jež už běžně nekleká. Jdu stále po kolenou a užívám si té chvíle, než mi je zase někdo napřímí.
Jeskyní jsme za tento pobyt prošli několik. Bylo potřeba získat správná povolení, objednat člun a přepravit se k místům zcela uzavřeným a nepřístupným. Pluli jsme na člunu přes jezera tam, kde se mezi stromovím a hustým křovím objevovaly sklaní rozsedliny. Odemykali jsme opatrně jejich mříže, které tento svět před modernitou naprosto uzavírají. Cítil jsem se tu svobodněji než kdykoli předtím. Cítil jsem úlevu od stresorů, které zůstaly dole v civilizovaném pobřeží. Cítil jsem se jako přírodnina a vlastně sama příroda, jíž jsem ještě stále součástí, nicméně zde jakoby zantelně více. Cítil jsem klid v duši a věděl jsem, že se sem ještě jednou vrátím.
Vrátil jsem se sem ještě několikrát. Prošel jsem toto antropologicky významné naleziště mnohokrát. Rád jsem se sem vracel se svými blízkými, kteří společně se mnou nasávali neobyčejnou mystickou atmosféru pravěku. Viděl jsem na osvětlených místech nejenom lidské ruce, ale také zvířata, koně, bizony, laně, viděl jsem jedny z prvních stylizovaných lidských postav. Viděl jsem nakreslený lov, který nakreslit dnes je umění, v té době to byl výkon nadlidský, a přece stvořený člověkem. Viděl jsem několik ohnišť i kultovních obětních míst. Viděl jsem sám sebe v zrcadle historické zkratky. Viděl jsem skutečnýma očima, které v této temné jeskyni viděly skrze tmu mnohem lépe a dohlédly dále, než v běžném světle všednodennosti.
Jdu stále po kolenou. Dál a dál a vím, že se nade mnou vypíná sklaní masiv. Jdu stále po kolenou a vím, že jakmile odtud vyjdu - budu se muset zase vzpřímit, budu se muset nehrbit, budu se muset stát civilizovaným mužem, jež už běžně nekleká. Jdu stále po kolenou a užívám si té chvíle, než mi je zase někdo napřímí.
Žádné komentáře:
Okomentovat