O řečové ne-zdvořilosti

Velmi často se setkávám s jižanskými národy. V mé překladatelské profesi se s nimi setkávám v těch nejrůznějších prostředích. Jsou pro mne studnicí poznání člověka nikoli mně podobného, nýbrž člověka odlišného. Rád sleduji chování jiných lidí, zvláště těch, kteří jsou příslušníky jiných národů. Říkám tomu antropologické čtení jedince; sledovat jejich vzorce chování, ptát se, proč se tito lidé chovají právě tak; snažit se chápat jejich vnitřní i vnější motivace jejich jednání. Mám je rád ty zajímavé lidi, kteří se s ničím moc nepárají a svým životním optimismem dokážou Středoevropana spíše uvolnit než držet v nepřírozené křeči. Právě nepřirozenou křeč jižané vůbec nemají. Jejich uvolněnost je až neuvěřitelná. Hlasitost, se kterou se na vás Španělé obracejí, je sice pro mnohé projevem nezdvořilosti, ale oni sami o této kvalitě svého mluveného projevu vůbec nevědí. Osobní prostor se v rozhovoru smršťuje natolik, že to, co považují Češi za dialog vedený tváří v tvář, se proměňuje v rozhovor z očí do očí, které se jedny do druhých ostře zapichují. A právě interakce z očí do očí je tou nejpodstatnější - alespoň a jihu Evropy ano. A pro mne též.

Jak jsou tedy jižané zdvořilí? Jinak než my Češi. Pro ně je být zdvořilým chovat se solidárně, nevykat si, spíše se chovat kamarádsky, přívětivě, snažit se chápat druhého, vést s ním rozhovor zcela otevřený, jazykem nespisovným, jadrným. Skoro by se dalo říci, že španělský rozhovor se může rovnat hádce, nicméně není tomu tak. Dostat se v tomto rozhovoru ke slovu je mnohdy zcela nemožné. Bez rezignace na středoevropská  zdvořilostní pravidla se to nikomu nepodaří. Aby se mluvčí ze střední Evropy dokázal naladit na španělskou konverzační vlnu a mohl s nimi hrát složitou, mnohavrstevnatou konverzační hru, je potřeba se umět vyvázat ze sevření dogmatického konverzačního klíče středoevropských jazyků. Je to obtížné a přináší to s sebou jisté obtíže, neboť odstup a zdvořilostní strategie a zdvořilostní normy se jen tak snadno opustit nedají, jelikož jsme v nich vychováváni celý život a jako takové je od ostatních též očekáváme. Vysvléknout tuto zdvořilostní železnou košili byste se měli také naučit v hodinách španělštiny. Protože nejenom jazykem, to jest gramatickou a slovní zásobou člověk komunikuje, nýbrž zejména komunikuje svým postojem, který spíše než slova může předem úspěšnost komunikačního aktu zaručovat.

Stejně jako tomu bylo v předchozím blogu, kde jsem řekl, že jsem rád pračlověkem, musím řici i tady, že jsem rád nezdvořákem. Nezdvořákem v tom smyslu, že se v příležitostných situacích nenechám svazovat řetězy středoevŕopské zdvořilosti; a spíše konvertuji k solidaritnímu typu vyjadřování typickému pro jižní Evropu. Jedna věc je k tomu ovšem klíčová: úsměv a uvolněná mimika ve tváři, v podstatě úškleb, který mi v mnoha případech zakazovali, abych prý nevypadal nevhodně.

Cesta za pravěkým člověkem

Cesta za pravěkým člověkem

Jdu stále po kolenou. Tmavá chodba se přede mnou zužuje, strop klesá, chlad se zvyšuje, moje nervozita také. Nemám strach ze tmy, ani z nízkého stropu, z chladu již vůbec ne. Nervózní jsem proto, že jsem po dlouhé době živým člověkem, který navštívil tuto sklaní vypuklinu v Kantabrijském pohoří. Kantabrijské pohoří na severní straně Pyrenejského poloostrova bylo od pradávna obýváno pravěkými lidmi.

Dnes cítím, že jsem tady jako by s nimi. Prosoukávám se úzkým prostorem jako dávný pravěký objevitel. Ze stropu visí krápníky, které se tvořily tisíce let. Po stěnách stékají kapky vody a je cítit vysoká vlhkost. Pán přede mnou se najednou zastaví. Zasvítí baterkou na určité místo na stropě a objeví se negativ lidské ruky. Úžasné, je úplně stejná jako ta má. Všichni moderní návštěvníci této jeskyně se zahledíme na osvětlenou část stropu. Něco se ve mně pohne. Vždy jsem nějak tíhl k dávnověku a člověku, který se probojovával časem ke své kultuře a modernosti. Jsem nadšen, že mezi mnou a jím není žádný rozdíl. Jsem rád pračlověkem a rád se tak cítím, neboť vím, že modernita nás mnohdy vykořeňuje z přirozenosti. Jen velmi nerad se nechávám takto vykořenit, spíše se rád navracím zpět ke kořenům své antropologické pouti. Naboť, a tím jsem si za dobu, co žiji, docela jist, někdy je potřeba člověka vytrhnout z životního místa, aby věděl, jak žije.

Jeskyní jsme za tento pobyt prošli několik. Bylo potřeba získat správná povolení, objednat člun a přepravit se k místům zcela uzavřeným a nepřístupným. Pluli jsme na člunu přes jezera tam, kde se mezi stromovím a hustým křovím objevovaly sklaní rozsedliny. Odemykali jsme opatrně jejich mříže, které tento svět před modernitou naprosto uzavírají. Cítil jsem se tu svobodněji než kdykoli předtím. Cítil jsem úlevu od stresorů, které zůstaly dole v civilizovaném pobřeží. Cítil jsem se jako přírodnina a vlastně sama příroda, jíž jsem ještě stále součástí, nicméně zde jakoby zantelně více. Cítil jsem klid v duši a věděl jsem, že se sem ještě jednou vrátím.

Vrátil jsem se sem ještě několikrát. Prošel jsem toto antropologicky významné naleziště mnohokrát. Rád jsem se sem vracel se svými blízkými, kteří společně se mnou nasávali neobyčejnou mystickou atmosféru pravěku. Viděl jsem na osvětlených místech nejenom lidské ruce, ale také zvířata, koně, bizony, laně, viděl jsem jedny z prvních stylizovaných lidských postav. Viděl jsem nakreslený lov, který nakreslit dnes je umění, v té době to byl výkon nadlidský, a přece stvořený člověkem. Viděl jsem několik ohnišť i kultovních obětních míst. Viděl jsem sám sebe v zrcadle historické zkratky. Viděl jsem skutečnýma očima, které v této temné jeskyni viděly skrze tmu mnohem lépe a dohlédly dále, než v běžném světle všednodennosti.

Jdu stále po kolenou. Dál a dál a vím, že se nade mnou vypíná sklaní masiv. Jdu stále po kolenou a vím, že jakmile odtud vyjdu - budu se muset zase vzpřímit, budu se muset nehrbit, budu se muset stát civilizovaným mužem, jež už běžně nekleká. Jdu stále po kolenou a užívám si té chvíle, než mi je zase někdo napřímí.