O řečové ne-zdvořilosti

Velmi často se setkávám s jižanskými národy. V mé překladatelské profesi se s nimi setkávám v těch nejrůznějších prostředích. Jsou pro mne studnicí poznání člověka nikoli mně podobného, nýbrž člověka odlišného. Rád sleduji chování jiných lidí, zvláště těch, kteří jsou příslušníky jiných národů. Říkám tomu antropologické čtení jedince; sledovat jejich vzorce chování, ptát se, proč se tito lidé chovají právě tak; snažit se chápat jejich vnitřní i vnější motivace jejich jednání. Mám je rád ty zajímavé lidi, kteří se s ničím moc nepárají a svým životním optimismem dokážou Středoevropana spíše uvolnit než držet v nepřírozené křeči. Právě nepřirozenou křeč jižané vůbec nemají. Jejich uvolněnost je až neuvěřitelná. Hlasitost, se kterou se na vás Španělé obracejí, je sice pro mnohé projevem nezdvořilosti, ale oni sami o této kvalitě svého mluveného projevu vůbec nevědí. Osobní prostor se v rozhovoru smršťuje natolik, že to, co považují Češi za dialog vedený tváří v tvář, se proměňuje v rozhovor z očí do očí, které se jedny do druhých ostře zapichují. A právě interakce z očí do očí je tou nejpodstatnější - alespoň a jihu Evropy ano. A pro mne též.

Jak jsou tedy jižané zdvořilí? Jinak než my Češi. Pro ně je být zdvořilým chovat se solidárně, nevykat si, spíše se chovat kamarádsky, přívětivě, snažit se chápat druhého, vést s ním rozhovor zcela otevřený, jazykem nespisovným, jadrným. Skoro by se dalo říci, že španělský rozhovor se může rovnat hádce, nicméně není tomu tak. Dostat se v tomto rozhovoru ke slovu je mnohdy zcela nemožné. Bez rezignace na středoevropská  zdvořilostní pravidla se to nikomu nepodaří. Aby se mluvčí ze střední Evropy dokázal naladit na španělskou konverzační vlnu a mohl s nimi hrát složitou, mnohavrstevnatou konverzační hru, je potřeba se umět vyvázat ze sevření dogmatického konverzačního klíče středoevropských jazyků. Je to obtížné a přináší to s sebou jisté obtíže, neboť odstup a zdvořilostní strategie a zdvořilostní normy se jen tak snadno opustit nedají, jelikož jsme v nich vychováváni celý život a jako takové je od ostatních též očekáváme. Vysvléknout tuto zdvořilostní železnou košili byste se měli také naučit v hodinách španělštiny. Protože nejenom jazykem, to jest gramatickou a slovní zásobou člověk komunikuje, nýbrž zejména komunikuje svým postojem, který spíše než slova může předem úspěšnost komunikačního aktu zaručovat.

Stejně jako tomu bylo v předchozím blogu, kde jsem řekl, že jsem rád pračlověkem, musím řici i tady, že jsem rád nezdvořákem. Nezdvořákem v tom smyslu, že se v příležitostných situacích nenechám svazovat řetězy středoevŕopské zdvořilosti; a spíše konvertuji k solidaritnímu typu vyjadřování typickému pro jižní Evropu. Jedna věc je k tomu ovšem klíčová: úsměv a uvolněná mimika ve tváři, v podstatě úškleb, který mi v mnoha případech zakazovali, abych prý nevypadal nevhodně.