Napsal jsem slovo "mrtvé" záměrně s malým M, protože jsem byl opravdu u mrtvého moře. Voda v něm je skutečně mrtvá. Absolutně mrtvá. Kdysi to bylo živé moře, docela hluboké; určitě alespoň pro člověka, neboť do pěti set metrů se hned tak někdo nepotápí. Ve srovnání s jinými moři to je ale prdlajs hloubka. Dnes je to spíše už jen jezero. Vysychá už několik tisíc let a pořád se zmenšuje. Tam přišel Ježíš Kristus a tam je ta poušť, po které chodil Abrahám. Já jsem tam v té poušti také chodil. Nejsem Abrahám a už vůbec nechci být Ježíš Kristus. Zaletěl jsem si tam na výlet. Do těch míst, kam šli vlastně jen tak na výlet i oni dva: Abrahám a Ježíš.
Je to zvláštní místo na zemi. Je to hranice, která vede vprostřed vodní hladiny a nejhlubší a nejdynamičtější politická čara na mapě světa. Pro přírodu ovšem nikoliv. Taková hraniční čára na mapě je pro přírodu celkem nedůležitá. Podotýkám, že mrtvé moře je zázrakem přírody. Ta totiž tvoří i mrtvé věci. Smrt je základem možnosti její ontologické existence.
Takže jsme u mrtvé hranice, která je v současnosti jednou z nejsledovanějších. A nejen v současnosti, vlastně již po celé věky. Představuji si mrtvé moře jako nádrž mrtvé vody, kterou znáte z českých pohádek. Je to mrtvé místo na planetě, protože tam ve své podstatě málokdo pro něco kdy potřeboval jít. Nepředpokládám, že uprostřed mrtvého moře někdo někdy plaval kraul či prsa. Nepředpokládám, že tam tudy někdo někdy projel lodí nebo nějakým plavidlem. Předpokládám, že tam nikdy nemusel, pro neexistenci důvodu, přistávat na plovácích vrtulník se záchranáři. Nepředpokládám, že tam prostě někdo, uprostřed té mrtvé vody, někdy byl.
Mrtvé moře je tedy geologický jev, a to se vyjadřuji jazykem odborným; měl bych ovšem říci, že je to spíše osobní prožitek. Prožitek je to skutečně osobní, a to zcela! V podstatě je tam člověk vždycky sám. Já jsem tam byl s někým, kdo je pro mě vším, a přitom jsem měl pocit, že jsem tam opravdu sám za sebe. Že se tam z člověka stane opravdu člověk, který si uvědomuje pouze sebe samotného. To, jak je vysoký, třeba… To, jaké je zrovna počasí, které mu lahodí, anebo naopak…. To, že je mu tam dost dobře, protože takové „dost dobře“, tedy takového druhu, člověk jen tak neprožívá.
Mrtvé moře je voda. Je to voda, která má úplně jiné vlastnosti, než voda má mít. Na první pohled to ani nejde tak poznat, protože je to pořád voda. Ale až její fyzikální zákony jednou vyzkoušíte, už se na ni nebudete dívat jako na vodu, kterou znáte, nýbrž na tu, kterou neznáte.
Celý život jsem rád plaval. Moje tělo poznalo, a to vlastně doslova a do písmene na vlastní kůži, co to voda je a co všechno umí. Plavci mají tzv. cit pro vodu. Neplavou v ní, jak by se mohlo zdát; oni ji umí uchopit, aby jim mezi prsty a nohama neunikla a byla pevná jako kámen, od něhož je možno se odrážet.
Tak tedy v Mrtvém moři (a teď už to budu psát s velkým M) jsem byl sice ve vodě, ale ani jeden z výše uvedených prožitků nebo plaveckých pocitů, když se opíráte o vodu a ona vás přitom jakoby hladí, jsem v Mrtvém moři neměl. Vlezl jsem tam v bílých šortkách a nebyl jsem si vůbec jist tím, kam šlapu a jak šlapu, protože i když tou vodou jenom jdete, tak už to funguje jinak. Nohy automaticky dělají věci, které nezafungují, a člověk jakoby ztrácel stabilitu. Bipední lokomoce mrtvou vodou je věc velmi zvláštní. Jdete dál, dva tři metry, a dno pořád neklesá. Pak už na vás Vendula z břehu křikne: „No tak už si lehni a vytáhni nohy, ať tě vidím a můžu tě vyfotit“. Tak si lehnete.
Lehl jsem si - a ten pocit důvěry potom najednou přišel. Než jsem se dostal k místu, kde jsem se chtěl tak zvaně ponořit, nevěřil jsem té vodě vůbec, poněvadž voda má poslouchat plavce a ne on ji. Neposlouchala mne. Nyní, když na ní ležím, se ten dojem na kůži změnil v takový, jako když plavu nejkrásnější plaveckou disciplínu světa: 100 kraul. Absolutní kluzák letící po hladině. Je to jednoduché. Strašně jednoduché, ale získat ten pocit v bazénu se trénuje roky.
Lidské tělo je ve vodě v nepřátelském prostředí. Mrtvé moře, které mě tu nadnášelo a které ve mně vyvolalo pocit, že mám na těle miliardy bublinek, jež mne samy nadnášejí, mě jednu věc naučilo. Ta vody tady je živá, protože tady, v těch zvláštních podmínkách je všechno naopak: voda v Mrtvém moři je živá, protože tady je to ona, která člověku pomáhá, aby se neutopil. V jiné své formě si to jinde na světě nedovolí a kdo neumí plavat, ten v ní nepřežije.
Tak tedy Mrtvé moře je živé – je to Živé moře, a ne Mrtvé. A už vůbec ne mrtvé, s malým M. I já jsem byl u Živého Mrtvého moře, taková smutná postava lidských dějin, které jsou pro toto místo sice příznačné, ale jeho vlastní zánik vyschnutím nikdy nezvrátí.
Byl jsem tam! Nebyl jsem tam sám! A byl jsem tam sám sebou. A sám sebou jsem tam byl nejenom proto, že jsem byl tam, ale že jsem tam právě nebyl sám. Takže, vážení čtenáři, až pojedete jednou k Mrtvému moři na mapě, a k neposlušné vodě pro plavce, plavkyně a vodáky, a k nejhlubší díře světa, a do pouště, kde je jen taková voda, jež se nedá pít, neboť byste umřeli, a k místu, které umírá a jednou umře, tak tam….. k tomu Mrtvému moři nikdy nejezděte sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat